Nejkrásnější, nejjižnější perla Chorvatska

aneb kde je svoboda vytesaná do kamene

Nečekaně, s překvapující intenzitou se otřásla země, rozbouřené zelenomodré vlny se přelily přes její staré splíny a žaly a smyly i letitou zalezlou špínu. Společná drtivá síla živlů pohltila kamenné domy a s nimi i jejich obyvatele. Smetla boháče i chuďase, soudce a zloděje, marnotratníky, lháře, dobrodince, lehkomyslné námořníky, hrdinné kapitány, astronomy, slavné vědce i hlupáky. Vlny obejmuly mohutné hradby a smyslně polaskaly jejich kamenné studené boky. Hra zemětřesu skončila a čas jako vyplašená šedka odklusal se špatným svědomím dál. Pohromu statků a hlasité nářky lidí vymazal v dalších desetiletích opětovný klid a s nově postavenými domy se začaly psát čerstvé řádky dějin.

Zůstal však nápis, vytesaný do kamene a do srdcí obyvatel města, hrdý a po staletí neústupný NON BENE PRO TOTO LIBERTAS VENDITUR AURO Svoboda se neprodává ani za všechno zlato světa. Kde se tu vzal a proč zůstává neměnný dál. Přežil politické agonie, hospodářské nejistoty, válečná nebezpečí, mor, požáry i zemětřesení a stal se nejvzácnějším pokladem Dubrovníku, nejjižnějšího města Chorvatska, perly stísněné se svými červenooranžovými střechami pod vrcholem hory Srd (412 m.n.m.) na tenké úžině mezi životodárným mořem a krasovými svahy hor, dříve bujně porostlými stále zelenými středomořskými houštinami a hustým lesem přímořského dubu – Doubravou – podle kterého byl slovansky pojmenován Dubrovník, město se dvěma dobře chráněnými přístavy: městským, obehnaným spolehlivými hradbami a západním v nedalekém zálivu Gruž. Od nepříznivých jižních větrů ušetřen díky 700 metrů vzdálenému ostrůvku Lokrum a od nebezpečí ze západu ochráněn Elafitskými ostrovy. Nepochybně vynikající strategická poloha a letitá moudrost zkušených.

Vítejte v dnes poklidném, ctnostném a přátelsky naladěném městě. Představte si, že vstupujete jednou ze 7 městských bran do jejího historického centra, obehnaného hradbami a před vámi se řadí dle důležitosti slavnostně vystrojení radní a srdečně vás vítají. Právě přátelský tón byl vždy tou největší valutou města. Přijměte tedy jejich pozvání a u dobrého oběda se sklenkou dobrého kvalitního vína si vyslechněte jejich vyprávění. Ten čas k jeho poslechu vám stojí za to.

Historické prameny potvrzují založení Dubrovníku začátkem 7. Století latinskými uprchlíky z nedalekého (17 km) města Epidauru (dnešní Cavtat, dříve řecko-římská kolonie), kteří vystavěli na pevném skalnatém ostrůvku Lause, odděleném od pevniny jen úzkým průlivem novou osadu Ragusium (odvozeno od řeckéhop lause = útes). Později došlo k úpravě na italské Ragusa. V té době se tu nacházela velká byzantská bazilika a pravděpodobně již tehdy stála na ostrůvku malá osada. Počínaje 7. stoletím se stále rozšiřovala a především opevňovala. Nejprve zděním na sucho a ve 13. století prvními kamennými hradbami. Asi v roce 971 si zvolili obyvatelé svého patrona svatého Blažeje. Během jednoho z mnoha benátských obléhání zachránil dle pověsti město svatý Vlaho, biskup a mučedník ze Sebastei a od té doby ho Dubrovničané slavili jako svého nebeského ochránce a opatrovníka (svátek 3. Února je spojen s velkolepým procesím procházejícím městem, které se již tradičně od r. 1190 pořádá). Jeho sochy a vypodobnění uvidíte na každém kroku a poznáte ho velmi snadno – drží v ruce malou maketu města.

Na pevninské straně průlivu vznikala mezitím v průběhu staletí slovanská osada Dubrava. V 11. století se obě spojily v jednu a průliv mezi nimi byl zasypán (dnešní hlavní třída města Placa - Stradun).

Dubrovník uznával nejprve formálně byzantskou nadvládu a to až do doby vyplenění Konstantinopole křižáky. Poté byl v područí Benátské republiky (rok 1205). Samotné Benátky si byly vědomy toho, že s hospodářským růstem by se město mohlo stát jejich velkým soupeřem v námořním a pevninském obchodování ve Středomoří a proto se snažili překazit jeho hospodářskou prosperitu.

Obratnou diplomatickou politikou, odváděním poplatků a jinými závazky si po staletí Dubrovník zajišťoval klidný vývoj a vnitřní nezávislost na mocných sousedech. Rovněž v době benátské suverenity uskutečňoval dle možnosti samostatnou politiku. K vymanění se z nadvlády Benátek využil sílící moci a významu chorvatských panovníků a požádal o jejich ochranu. Po odchodu benátského knížete – místodržitele z města (rok 1358) převzala moc ve státě Velká rada. V roce 1358 se stal pod záštitou chorvatsko-uherských králů nezávislým Královským městem – státem. Nejdříve se na správě podíleli všichni občané, v 15. století ale získali rozhodující moc šlechtici. Město se tak stalo patricijskou republikou, prostý lid neměl na vládě účast. Republika přísně dbala na to, aby se nevytvořily podmínky pro soudředění moci do rukou jedince, což by vedlo k ohrožení principu státního zřízení. Kníže byl volen jen na dobu 1 měsíce, musel bydlet odděleně od své rodiny v Knížecím paláci, kde se soustředil jen na své povinnosti a nebyl vyrušován, ani ovlivňován zvenku.

Záměrně jsem vám tuto dobu podrobně popsala, dobře si vše pročtěte. Mohl by to být při zvážení všech okolností i bravurní návod pro dnešní poltický systém.

Tehdejší Ragusa byla také jedním z nejpokrokovějších států v Evropě v oblasti zdraví a sociální péče. První sociálně hygienické zákony byly vydány již ve 13. století, existovala karanténní služba a od 14. století byla zavedena bezplatná zdravotní péče o obyvatelstvo. Následovaly stavby starobince, nemocnice (první polovina 14. století Domus christi), lazaretu, leprosérie, první karantény ve světě (r. 1377), nalezince a lékárny, nejstarší v Evropě (založena roku 1317 umístěná ve Františkánském klášteře, dodnes v provozu). Město mělo na svou dobu velmi moderní vodovodní a kanalizační sytém. Stavitel z Neapole Onofrio della Cava vybudoval vodovod (r. 1436) a dvě městké studny Velkou a Malou Onofriovu, které do města přivedly hojnost tekuté vody. Zajímavé je rovněž, že už tehdy byl ve městě zajištěn odvoz odpadků.

Domy stavěli významní italští stavitelé a to podle nejpřísnějších hygienických předpisů. Kuchyň musela být v nejvyšším patře, jak kvůli požáru, tak aby se předešlo šíření intenzivního zápachu z přípravy pokrmů, především z vařených ryb. Domy v úzkých uličkách nesměly mít balkony, aby nebránily slunečním paprskům dostat se i do nich. Jestlipak dnešní architekti berou takové ohledy na parametry a účelnost stavby, jako tehdy.

 Samozřejmě, stejně jako kdysi dávno záleží i dnes vždy na pánech radních, co povolí.

Od poloviny 14. století fungovala v Dubrovníku dokonce pojišťovna lodí a jejich nákladů. Od 15. století město uznávalo mimo uherskou i tureckou svrchovanost. Za poskytování „ochrany“ odváděli Turkům, tak jako dříve jiným „ochráncům“, tučný poplatek harač. Již tehdy to byla obrovská suma pohybující se mezi 12 – 19 tisíci zlatými dukáty. Získal za ně však klid pro další rozvoj a nesmítně výhodné a výnosní právo svobodného obchodu po celé turecké říši. Otevřel v ní své konzuláty, kupci a karavany se mohli volně pohybovat od Západní Evropy až po východ osmanské říše. Získal monopol na dovoz a vývoz zboží a stal se prostředníkem obchodu mezi Evropou, tureckým Balkánem a Malou Asií.

Město mělo v té době silnou obchodní a námořní základnu. Se svými 300 velkými obchodními a válečnými loděmi a počtem 4000 námořníků, brázdící vody okolních moří, bylo tehdy třetím největším loďstvem na světě.

Vrcholu prosperity dosáhlo v 15. A 16. století, kdy se stalo úspěšným soupeřem Benátek. Prošlo ale i tragickými etapami, mezi něž patřila velká morová epidemie (r. 1526) s více než 30 000 obětmi a velká zemětřesení (r. 1520, 1637). Konec města však definitivně znamenalo zemětřesení 6. dubna 1667, při němž zahynula většina obyvatelstva a byla zničena převážná část města a loďstva.

Dubrovník ztratil své výsadní postavení velmoci. Nastaly politicky a hospodářsky špatné časy. Formální zánik přineslo Dubrovnické republice Napoleonovo tažení začátkem 19. století (r. 1806). Město obsadily francouzské oddíly, Napoleon Bonaparte zrušil republiku a území připojil k ilyrským provinciím. Jako jejich součást sdílelo od roku 1806 osudy Jižní Dalmácie. Osudovým se stalo též objevení námořní cesty do Indie., Ameriky a přesunutí těžiště velké námořní plavby ze Středomoří do Atlantiku. Od roku 1813 až do I. světové války patřil Rakousku. Poté připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS). Od konce II. světové války se stal součásti Chorvatské svazové republiky v rámci Jugoslávie. Barbarská srbsko-černohorská agrese (v letech 1991-2) těžce poškodila historické jádro i celé dubrovnické vnitrozemí. Dne 6.12. 1991 během bombardování dopadlo na Dubrovník přes 2000 projektilů různého druhu, 6 paláců shořelo do základu a mnoho historických budov, jako Františkánský a Dominikánský klášter, katedrála, kostel sv. Blažeje, obranná věž Minčeta, městská věž s hodinami, velká Onofriova fontána aj. byly poškozeny.

V roce 1992 byla konečně mezinárodně uznána Chorvatská republika a v roce 2000 ve volbách zvítězila demokratická strana. Město se znovu zaplnilo turisty a svou laskavostí a srdečností si je opět získalo. Mimochodem, první hotel Imperial byl ve městě postaven už v roce 1858. Stopy po válce především díky velké finanční podpře UNESCA a EU brzy zmizely, zůstaly však v srdcích zdejších lidí. Dubrovník byl právem zařazen v roce 1979 do celosvětového seznamu památek kulturního dědictví UNESCO.

Zrovna teď nastala přesně ta chvíle, kdy je na čase vám představit to nejkrásnější, co město může nabídnout. Nádherné po celém obvodu města zachovalé městské hradby. Sice za vstup na ně musíte zaplatit, ale neváhejte ani chvilku, přišli byste o nekrásnější zážitky a pocity, které můžete zažít a vnímat jen na nich.

Na městskcýh hradbách se zastavil čas, vítr tu tvrdě, či něžně podle nálady naráží do každého poutníka a nenechá ho v klidu, možná ho chce k něčemu přinutit, možná ho chce donutit k zamyšlení se, dokázat mu, že všecny oběti města, jak šla století, nebyly marné, že je čas skončit s válkami, násilím a s novodobou renesancí terorismu. Pojďte se spolu s jeho rozvernou náladou a s jeho mladším bratříčkem vánkem projít po téměř 1940 m dlouhém opevnění středověkých hradeb, místy až 23 m vysokém. Tloušťka hradeb směrem k moři dosahuje 5,5 m, zajišťují je 3 kulaté a 14 pravoúhlých věží, 2 rohové tvrze, 5 bašt a jedna pevnost. Hradby v dnešní podobě byly zbudovány mezi 14. – 17. století. Více než z poloviny vedou přímo nad mořem. Obyvatelé města tvrdí, že byly postaveny podobně jako český Karlův most v Praze z vajíček a dodávají, že pro jistotu se přidávaly i kozí chlupy. Největší a nejvyšší obrannou věží je válcová Minčeta (1461-1570), pojmenovaná po rodině, která na jejím místě vlastnila pozemek. Z hradeb uvidíte také jeden ze symbolů Dubrovníku, Maro a Baro, dvě kovové figury na vysoké zvonici, které pomocí důmyslného mechanismu bijí do zvonů. Říká se jim podle jejich zelené barvy rytíři Zelenci. Pod zvonicí stojí socha rytíře Rolanda nebo také jen Orlanda. Byla vztyčena na počest Zikmunda Lucemburského. Ze západu chrání město oddělená pevnost na útesech Lovrijenac (12. – 13. stol.). Právě na její vstupní bráně je vytesáno heslo někdejší dubrovnické republiky Svobodu nelze koupit za všechno zlato světa.

Mimochodem i na tuto nádhernou trojrohou baštu je možné za poplatek vystoupat, rozhled opět k nezaplacení. Mohutný vzdorný obr zbudovaný na příkré 37 metrů vysoké skále sloužil během staletí jako vojenská budova i věznice.

Odměnou jou vám překrásné pohledy na město Dubrovník z výšky, mimo jiné se město stalo v roce 1624 univerzitním městem, jezuitský řád založil vysokoškolskou instituci Collegium Rhagusinum, ze které se dle rozhodnutí Senátu v roce 1654 stal veřejnou akademií pro výuku umění a přírodních věd.

Nechejte si nahoře větrem cuchat vlasy a užijte si v hojné míře životadárného Slunce, které tu svítí průměrem 250 dní v roce a teplota v zimě díky mírnému přímořskému skoro subtropickému klimatu jen zřídka klesne pod 17 stupňů.

Nevydávejte se však nikam sami mimo určené turistické trasy a už vůbec ne do okolí nad městem Dubrovníkem. Ještě i dnes jsou v nich z doby války srbské agrese nenalezné miny!

Typ: každé léto se ve městě již od roku 1950 koná od 10.7. do 25.8. tradiční Dubrovnický letní festival, kdy jsou pod širým nebem pořádány koncerty a divadelní představení.

Na hradby si s sebou vezměte dostatek tekutin a vemte na vědomí, že tu nenajdete téměř žádný stín, v horkém létu proto dávejte pozor na horké sluneční paprsky. Procházka po hradbách se vám totiž můžete protáhnout i na několik hodin.   

© Cypyright  text Iva Höllmüller  

Tento článek je možné v nezkrácené a neupravené podobě volně kopírovat a dále publikovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně aktivního odkazu zdroje www.reiki-oase.cz“.