Člověk je součástí celku, jemuž říkáme ´vesmír´

 Hádanky ve výzkumu vědomí

Vědomí je ten nejdůvěrnější známý fakt našeho života. Doprovází nás od narození až do smrti. Je jedinečné a zdá se, že patří jedinečně každému z nás. A přesto „moje“ vědomí nemusí být výhradně moje. Spojení, která svazují „moje“ vědomí s vědomím druhých lidí, dobře známá tradičním – takzvaným primitivním, ale ve skutečnosti v mnoha ohledech sofistikovaným – národům, jsou dnes znovu objevována v řízených experimentech zkoumajících přenos myšlenek a představ a účinky mysli jednoho člověka na tělo druhého člověka.

TRANSPERSONÁLNÍ SVĚT LIDSKÉHO VĚDOMÍ

HLAVNÍ MEZNÍK: SPOJITOST LIDSKÉ MYSLI

- Zdá se, že domorodé kmeny jsou schopné komunikovat mimo rozsah zraku a sluchu. Jak ukazují obyčeje, budovy a artefakty různých národů, které žily na různých místech světa a možná v různých dobách, celé kultury sdílely informace, ačkoli nežily v přímém kontaktu.

- Také moderní lidé projevují během experimentů schopnost spontánně přenášet pocity a představy, zejména když jsou emočně jeden druhému blízcí.

- Některé představy a myšlenky – univerzální symboly a archetypy – se vyskytují v kultuře všech civilizací, moderních i starých, ať už se jejich příslušníci znali nebo ne.

- Zdá se, že mysl jednoho člověka je schopná působit na mozek a tělo druhého člověka. Tato schopnost, známá tradičním národům, je dnes potvrzována při řízených experimentech a stala se základem nového lékařského oboru, nazývaného telesomatická nebo nonlokální medicína.

Poslední objevy ve výzkumu lidského vědomí připomínají Einsteinovu větu, kterou vyslovil před půl stoletím: „Člověk je součástí celku, jemuž říkáme ´vesmír´, součástí omezenou v čase a prostoru. Člověk vnímá své pocity a myšlenky jako něco odděleného od pocitů a myšlenek druhých lidí – což je jakýmsi optickým klamem našeho vědomí. Tento klam je naším vězením, neboť nás omezuje na naše osobní zájmy a dovoluje nám milovat jen pár nejbližších lidí.“ Zatímco lidská komunikace a interakce je podle konzervativního názoru omezena na naše symslové orgány (říká se, že všechno, co je v mysli, musí být nejdříve ve smyslech), přední psychologové a psychiatři objevují, co si uvědomil Einstein a co vždycky věděly staré kultury: že jsme spojeni také hlubšími způsoby. Moderní vědecká literatura nazývá tato spojení transpersonálními.

Tradiční společnosti na rozdíl od společností moderních nepovažovaly transpersonální spojení za iluzi. Moderní člověk není připraven přijmout jako reálné cokoli, co není bezprostředně zjevné. Proto jsou transpersonální spojení považována za paranormální jevy, jež lze přijmout pouze za výjimečných okolností.

Jednou z takových výjimek je „bolest dvojčat“ – když jedno z identických dvojčat cítí bolest druhého dvojčete. Tento jev je velice dobře dokumentován. Guy Playfair, který napsal knihu Twin Telepathy, říká, že přibližně třicet procent dvojčat vnímá telepatické spojení. Odvolává se na jeden televizní pořad z roku 1997, jehož produkční tým testoval čtyři páry identických dvojčat. Byly přesně měřeny jejich mozkové vlny, krevní tlak a galvanické kožní reakce. Jedno z nic netušících dvojčat z každého páru bylo podrobeno hlasitému zvuku bzučáku připevněného k opěradlu židle, na které sedělo. Druhé dvojče ve třech ze čtyř párů vnímalo výsledný šok, ačkoli bylo ve vzdálené, zvukotěsné místnosti. Úspěšné páry pak byly vybrány a vystupovaly v přímém přenosu pořadu. Opět předvedly telepatický přenos informací, ačkoli přijímající dvojče nedokázalo říci, co druhé dvojče prožívalo. Technický vedoucí pořadu nakonec řekl, že dvojčata „zajisté něco vnímala“.

Identická dvojčata jsou jen vrcholem stromu spojených párů. Některé formy telepatie byly pozorovány u všech lidí, kteří žijí v úzkém svazku, jako například matky s dětmi, milenci, dlouhodobí partneři nebo blízcí přátelé. V těchto případech jsou dokonce i konzervativní psychologové nuceni přiznat existenci transpersonálního spojení. Pouze velice liberální psychologové však připouštějí, že transpersonální spojení zahrnuje schopnost přenášet myšenky a představy a že tuto schopnost má hodně lidí, možná dokonce všichni. Nicméně to je zjištění nejnovějších experimentů. Telepatické schopnosti nejsou jen zbožným přáním některých lidí nebo neporozuměním výsledkům. Byla vypracována celá řada experimentálních procedur, Ganzfeldovou technikou redukce zvuku počinaje a metodou „vzdáleného mentálního vlivu na živé systémy“ konče. Byly brány v úvahu takové faktory jako skryté smyslové pokyny, nepřesnost měření, podvádění ze strany pokusných subjektů nebo neschopnost či omyly na straně experimentátorů, ale žádný z nich nemohl vysvětlit počet statisticky významných výsledků. Zdá se tedy, že téměř všichni lidé mají „paranormální“ schopnosti.

Nejenže mohou lidé komunikovat s myslí druhých lidí, ale jsou také schopni interakce s jejich těly. Existují věrohodné důkazy, že vědomá mysl jednoho člověka může produkovat opakovatelné a měřitelné účinky na tělo druhého člověka. Tyto účinky se nazývají telesomatické účinky.

Telesomatické účinky byly známé už takzvaným primitivním lidem: antropologové je nazývají „sympatetickou magií“. Šamani, lékaři a lidé, kteřé praktikují kouzelnictví (například voodoo), nepůsobí přímo na člověka, nýbrž na jeho podobiznu nebo loutku. Tato praxe je velmi rozšířená mezi tradičními národy. Sir James Frazer píše ve své slavné knize Zlatá ratolest, že domorodí američtí šamani kreslili do písku nebo popela postavu člověka, kterému chtěli ublížit, a pak ji propichovali ostrým klackem. Odpovídající ublížení bylo způsobeno člověku, kterého kresba znázorňovala. Pozorovatelé zjistili, že postižený člověk často onemocněl, stal se letargickým, a někdy dokonce zemřel.

Dnes existují pozitivní varianty sympatické magie, které jsou stále víc praktikovány. Jednou z nich je druh alternativní medicíny známý jako duchovní léčení. Léčitel působí na organismus svého pacienta „duchovními“ prostředky – tj. tím, že mu posílá léčivou sílu nebo léčivé informace. Léčitel a pacient mohou být tváří v tvář nebo kilometry od sebe; zdá se, že vzdálenost neovlivňuje výsledek. Účinnost tohoto druhu léčení může být překvapující, nicméně je dobře dokumentována. Slavný lékař Lary Dossey nazývá tuto léčebnou techniku „nonlokální medicína éry III“, což naznačuje, že je pokračováním biochemické medicíny éry I a psychosomatické medicíny éry II.

Další formou pozitivně orientované sympatetické magie je léčení modlitbou. Účinnost modlitby je známá nábožným lidem a komunitám už tisíce let. Nicméně o její dokumentaci při řízeném experimentu se zasloužil specialista na srdeční poruchy Randolph Byrd. Byrd nejdřív prostudoval chorobopisy pacientů srdečního oddělení všeobecné nemocnice v San Francisku, a pak vytvořil skupinu experimentátorů, která se skládala z obyčejných lidí, jejichž jediným společným rysem byl návyk pravidelně se modlit v katolických nebo protestantských kostelech po celé zemi. Vybraní lidé byli požádáni, aby se modlili za uzdravení 192 pacientů; dalších 210 pacientů, za které se nikdo nemodlil, tvořilo kontrolní skupinu. Pacienti, zdravotní sestry ani lékaři nevěděli, kteří pacienti patří do které skupiny. Lidé, kteří se měli modlit, dostali jména pacientů a informace o jejich zdravotním stavu. Jelikož se každý modlící mohl modlit za několik pacientů, každý pacient měl pět až sedm lidí, kteří se za něho modlili. Výsledky byly příznačné. Skupina, za kterou se lidé modlili, vyžadovala pětkrát míň antibiotik než kontrolní skupina (tři pacienti ku šestnácti), měla třikrát menší pravděpodobnost  dostat plicní edém (šest pacientů ku osmnácti), žádný pacient z této skupiny nevyžadoval endotracheální intubaci (zatímco ji potřebovalo dvanáct pacientů z kontrolní skupiny) a v kontrolní skupině také zemřelo více pacientů (ačkoli tento fakt není statisticky významný).

Nezáleželo na tom, jak daleko od pacientů byli lidé, kteří se za ně modlili, a rozhodující nebyl ani způsob modlení. Jediným faktorem bylo opakované a soustředěné modlení bez ohledu na to, komu bylo adresováno a kde se odehrálo.

Modlitba a duchovní léčení spolu s psychologickými experimenty poskytují přesvědčivé důkazy o účinnosti telepatického a telesomatického přenosu informací a energie. Ačkoli mají tyto praktiky reálné a měřitelné účinky a jsou stále rozšířenější, konzervativní věda je nedokáže vysvětlit.

Bylo by možné, aby bylo naše vědomí spojeno s vědomím druhých lidí prostřednictvím  ákašického pole podobným způsobem, jako jsou spojeny galaxie v kosmu, kvanta v mikrosvětě a organismy v živém světě? A mohlo by se toto pole, s nímž jsme se už setkali ve sféře přirody, projevovat také ve sféře mysli?

Zdroj: Kniha: Věda a ákášické pole  Ervin Laszlo

Knihu pro Vás rádi obstarají v osvědčeném, solidním a oblíbeném knihkupectví ZDE, spolu s milým dárkem pro Vás při každém nákupu