Dokud to svíráš, tak to nemáš

 

 Ráno se probudila ještě za tmy. Ačkoliv byla teprve třetí hodina ranní, cítila se naprosto svěží a odpočatá.

Vykoukla z jeskyně a pozorovala okolí zalité měsíčním světlem.

Ve tmě mělo vše jinou atmosféru. Prostorem se šířil klid; bylo mnohem snadnější setrvat v čistém, přirozeném stavu bytí. Vyšla na palouček před jeskyní. Protáhla se a zavděčila se tělu soustavou cviků.

Asi po půl hodině si sedla, zavřela oči a začala meditovat. S každým nádechem do sebe vdechovala v představě zlaté kosmické světlo a s výdechem ho nechala rozpínat ve svém srdci.

Netrvalo to dlouho a její vědomí bylo zcela zaplavené světlem. Hlava byla jasná a chladná, relaxovaným tělem se šířilo hřejivé teplo.

Až otevřela oči, přivítala s vděčností v srdci vycházející slunce.

Původně počítala, že jí zásoby potravin vystačí na dva dny, ale snad díky lásce delfínů, snad díky silné energii, kterou vstřebávala z moře, byla její potřeba přijímat potravu v záloze poloviční. Až teprve nyní musela jít obstarat si jídlo na zbytek dní. Také se chtěla nazpátek podívat ke skalnatým útesům a pevnosti u mysu.

Převlékla se, upravila, navlékla si na záda batůžek a vyrazila lesní cestou do vesnice, kolem které procházela první den cestou z nádraží.

Hlavou jí vrtala Mozyho hádanka.

„Nepatří ti a přesto je tvůj. Nejdůležitější v tvém životě a přesto o něm skoro nevíš. Přenese tě přes práh zázraků. Co je to?“

„Že by to byl dech?“ napadlo ji. „Ten je přeci nejdůležitější, bez něj vydržíme jen pár minut. A většinou si ho nejsme vědomi...Nemůže to být ale něco jiného?“ pokračovala v úvaze.

„Láska?“ Ne...Musí to být něco, na co běžně nemyslíme.“ „Pokora?“ I tu zavrhla. „Bdělost?“ Nic jí nesedělo. Přemýšlela o hodnotách, vlastnostech i o tom, jestli by to nemohl být vztah k někomu nebo k něčemu. Ať to rozebírala z kteréhokoliv úhlu, na nic lepšího, než na dech nepřišla.

„Je vlastně můj a přitom to nejsem `Já´, kdo dýchá. Mé pravé `Já´ je přeci víc, než tělo, víc než fyziologické pochody. Bude to vážně ten dech,“ měla radost, že jeden z úkolů pravděpodobně zdárně splnila.

Stále šla lesem a začala si představovat, co všechno by si přála. Osvícení... Lásku... Partnera... Rozumět dokonale řeči zvířat a umět jim pomáhat... Dodělat školu... Být Světlem pro své okolí... Strávit pár měsíců v Egyptě, Tibetu a Indii... Mít více trpělivosti... Astrálně cestovat... Napadala ji hromada dalších věcí.

„Jak ale vybrat jen jednu?“ posteskla si.

Nebylo to jednoduché. Postupně došla asi ke čtyřem hlavním přáním. Zaměřila pozornost do svého srdce. „Jen jednu věc. Kterou však...?“

Po silnici to bylo do vesnice už jen kousek. Šla rychle, brzy se dostala k obchodu. Lámanou angličtinou požádala prodavačku o zeleninu, ovoce a trvanlivé pečivo. Po delší době komunikovala opět s člověkem.

Vypadala jako vědma. Šla z ní zvláštní síla. Prohodila s Šárkou pár slov o psích plemenech a poradila jí, kudy se odtud nejkratší cestou dostane ke zřícenině hradu. Při odchodu jí popřála hodně štěstí a udělala na čele, v místě třetího oka, křížek:

„Neměla jsi to nikdy jednoduché... Zvolila sis strmou a obtížnou cestu určenou vyvoleným... Mnoho vyspělých duší na ní padlo dřív, než došlo cíle. Tobě však byly hvězdy v okamžik tvého narození nakloněny příznivě. Dokážeš vše, pro co se rozhodneš... Bude mnoho těch, kdo tě budou chtít srazit z vrcholku hory až na dno propasti. Těsně před cílem to budeš chtít vzdát... Ohnivý meč v tvém srdci však rozetne všechny překážky, rozpustí veškerou tmu a ochrání tě před jakýmkoliv nebezpečím. Pamatuj na to,až budeš procházet branou, měj před očima svůj meč, jinak shoříš a nebude ti pomoci.“

Šárka vyšla s úžasem ven: „Jak to, že mě ta paní tak dobře zná? Jak to může všechno vědět?“ Měla pocit, že potkává poslední dobou jen samé anděly.

 

Čím jsi blíže,

tím víc znamení přibývá.

 

             Cestou k mysu si připadala jako v magickém příběhu. Nejprve kráčela hustým lesem mezi až pohádkově urostlými a nádherně zeleně zabarvenými borovicemi, po té její pozornost upoutaly načervenalé skály. Když procházela kolem poslední z nich, měla dojem, že na její stěně vidí podlouhlý, zlatý meč. Přišla blíž a zjistila, že obraz meče vykouzlily na skálu zvláštně dopadající sluneční paprsky. 

Od počátku věků

 tě v tisíci podobách, spletí cest,

vedu k nejvyšší Pravdě.

           

Jakoby ta slova vycházela z nitra skály. Šárku už ani nepřekvapila. Byla šťastná, že se jí zjevovalo stále více symbolů a že se už rozhodně necítila sama.

© Copyright   Jiří Hamerský

Kalendář akcí

01.09.2020 00:00
 Reiki Drumming Dovoluji si Vám představit můj nový kurs reiki Drumming...

Kontakt

Reiki-oasa Iva Höllmüller 043-699 1908 4263 iva.hoellmueller@gmail.com