Svým úsměvem můžeš změnit svět

Jiří Hamerský  Sedm poselství
 

 Svým úsměvem můžeš změnit svět

Když se ráno probudila, zůstala ještě chvíli ležet a poslouchala kapky padající uvnitř jeskyně. Byla šťastná, že existuje a že mohla v uplynulých dnech prožít to, co prožila.

Vzpomněla si na Ročka se Salinkou. „Jak se asi mají?“ Věděla, že už je brzy uvidí.

Aby stihla bez problem dpolední vlak domů, rozhodla se, že se už do jeskyně nebude. Sbalila si věci, naposledy obhlédla místo, které jí bylo v uplynulých dnech přechodným domovem, a s krosnou na zádech se vydala k zátoce.

Vůbec neměla hlad. Šlo se jí lehce, po vydatném spánku se cítila jako znovuzrozená. V mysli se jí nehonily žádné myšlenky, jen jí bylo líto, že dnes uvidí Mozyho naposledy.

„Copak jsi nečetla Richarda Bacha?” přivítal ji její přítel u moře. „Zapomněla jsi, že rozloučení jsou nezbytná k tomu, abychom se mohli znovu setkat?“

„Vážně se ještě někdy uvidíme? Bylo by to nádherné…,“ zaradovala se Šárka.

„Setkáváme se v mnoha podobách po celou věčnost. A celou věčnost se budeme vídávat dál.“

Mění se těla, mění se kulisy,

LÁSKA ZŮSTÁVÁ.

„Žádná věc na světe, Šárko, nemůže zničit naše přátelství. Vztahy vznikají a zanikají, spojení v srdci je věčné.

Co je skutečné, nemůže nic ohrozit.

Nic, co je neskutečné, neexistuje.

Když jsem ještě chodil na akademii, začal jednu přednášku náš vyučující slovy: `Všichni, kdo tu teď sedíme, se už známe. Známe se díky naší karmě.´ (V sanskrtu karman = důsledek jednání).

Dvě milující srdce se najdou

i na opačných koncích galaxie.

Donesla tě za mnou čistota tvého srdce. Delfíni nenabízejí svá přátelství každému. Davy lidí proudí k mysu a jen někomu se poštěstí, že nás v dálce zahlédne svým dalekohledem. Ty jsi první, kdo se s někým z našeho společenství setkal osobně. Každý ostatně sklízí jen to, co sám zasel...

Rozšiř svou lásku.

Andělé v nebi budou losovat,

kdo z nich k tobě bude moci přijít jako první.

Dnes to, Šárko, nekončí. Dnes to všechno začíná. Začíná nová etapa tvého života. Už víš, jak kormidlovat svůj člun; víš, že se můžeš sama na sebe spolehnout; víš, že láska tě může dovést až k zázrakům. Od nynějška máš vše ve svých rukou...“

„A myslíš, že budu moci ještě někdy přijet?“

„To nezávisí na mně, ani na tobě. Příběh, jehož jsme oba součástí, režíruje Vyšší intelligence. To ona vkládá slova do mých úst, to ona připravuje scény, kterých se potom oba účastníme.

Myslíš, že jsi něco vykonal?

Jak můžeš být tak pyšný,

když jsi byl pouhým nástrojem?

Šárka se zhluboka nadechla. Byla vděčná, že Mozyho potkala a že s ním pořád ještě může být.

„V životě je důležité nepromeškat ten pravý okamžik,“ navázal delfín na to, co se uvnitř ní odehrávalo. „Vlak se rozjíždí pomalu a je možné do něj nějaký čas nastoupit. Jak však nabere plnou rychlost, nikdy ho nedohoníš. Kdybys nevěřila vizi, kterou jsi před týdnem měla, nevzala na sebe riziko a nerozhodla se tak rychle, nikdy bychom spolu tento týden neprožili.

Vesmír nám nechává určitý čas.

Když vyprší, odvolává své posly zpět.

Opravdoví učitelé netouží po slávě ani obdivu. V davu je velmi snadno přehlédneš mezi těmi, kteří nahlas vykřikují svou pravdu. A přesto je poznáš. Poznáš je podle jejich očí, podle jejich prostoty, podle toho, že září. Projedeme se nyní ktěm, kterých se dotklo tvé Světlo.“

Šárka se usadila na Motzym. Zatímco opouštěli zátoku, dýchala svým srdcem a snažila se do sebe vstřebávat co nejvíce léčivých vibrací moře.

Když dorazili na místo, pokynul jí Mozy, aby seskočila do vody a sám na chvíli zmizel pod hladinou.

To, co uviděla pak, ji ohromilo. Z moře se naráz vynořilo devět delfínů ve slavnostních oblečcích. Byli to její přátelé z akademie a delfíní skupiny a Mozy s Orlanou. Všichni měli výbornou náladu.

„Tví přátelé vědí, že se dnes vracíš domů. Na závěr tvého pobytu by ti chtěl každý z nich něco říct.“

Jako první vystoupila z kruhu Ria. Uklonila se před Šárkou a podala jí náhrdelník z růžových perel: „Vezmi si ho. Vyzařuje čistou lásku. Nejen zvířata, rostliny a kameny; i takzvané neživé věci vnímají, jestli se k nim chováme s úctou. I ta nejobyčejnější věc na světě si zaslouží laskavé zacházení. Nechť ti to tento náhrdelník připomíná. Nechť ti pomůže navázat ten nejláskyplnější vztah úplně se vším, co v tomto vesmíru existuje.“

Dokonce i kus kamene ocení,

když s ním prohodíme pár vlídných slov.

Šárka poděkovala a nasadila si šperk na krk.

„Někdy se ti může stát, že budeš naprosto bezradná,“ pokračoval Toniel. „Budeš mít pocit, že s něčím nemůžeš hnout. Vzpomeň si na mě a věz, že

 Řešení existuje.

Tato dvě slova jsou mým darem tobě. Když na ně zaměříš pozornost, mlha před tebou se rozplyne. Uvidíš před sebou jasně, co budeš potřebovat vidět.“   

© Copyright   Jiří Hamerský