Více lásky. Tohle má smysl.

 
Více lásky. Tohle má smysl.

Ze soustředění ji vytrhl až Mozy...
„Snad nechceš, aby se z tebe stal Buddha,“ zavolal na ni zvesela, mezitím co už kráčela k pobřeží. „I když... Ještě pár dní a kdo ví, možná budeš zcela Probuzená....“
Nevěděla, jak to myslel. Ještě napůl ve změněném stavu vědomí vstoupila do moře.
„Jsi blíže, než si myslíš,“ pokračoval Mozy. „Abys nebyla překvapená, jak rychle se nyní věci dají do pohybu. Zítra budeš celé dopoledne sama, požádám tě o pár maličkostí.
Za prvé, představ si, že tvůj život najednou končí. Že až přijedeš domů, budeš mít k dispozici jediný, poslední den...
Jakým způsobem ho prožiješ? Jak se co nejradostněji se svou současnou existencí rozloučíš? Budeš s tím, co jsi za svých dvacet let prožila, spokojená?
Pak mi povíš, k čemu jsi došla.
A za druhé, kdybys potkala Boha a měla si vybrat jednu věc, kterou by ti mohl splnit, co by sis přála?
Za třetí: Nepatří ti a přesto je tvůj. Nejdůležitější ve tvém životě a přesto o něm skoro nevíš. Přenese tě přes práh zázraků. Co je to?
Za čtvrté si připomeň vše, co jsi během čtyř dní v zátoce prožila nebo dnes odpoledne ještě prožiješ. K čemukoliv, co v tobě zůstalo nedořešeno, se můžeme vrátit. Připrav si jakoukoliv otázku, na kterou jsi zatím nedostala odpověď.
A rozmysli si, co chceš, aby se poslední dva dny dělo...
Zvaž, nakolik jsi připravená udělat poslední krok...
Teď mne pevně chytni kolem krku, zase se projedeme.“
Šárce byla jeho hebká kůže mimořádně příjemná. Když ho objala, cítila se podobně, jak když se jako malá schoulila mámě do náruče. Tlukot delfíního srdce ji hluboce uklidňoval.
Přemýšlela o tom, co Mozy říkal, ale již známé potěšení z rychlé jízdy pozvolna zcela ovládlo její pozornost. V tu chvíli pro ni existovalo pouze moře.
Cítila se úžasně lehká a prázdná. Připadala si jako houba, která do sebe nasává modré vibrace a ohromnou sílu a klid vodního živlu.
Chybělo jí v ten moment něco? Podobně jako zbožňovala dlouhý pohled do hořícího ohně, tak si ji atmosféra, vůně a nádherná barva oceánu naprosto podmanily.
„Lidé – jsou tak všichni důležití! Myslí si, že bez nich by svět nemohl existovat,“ říkala si v duchu. „A přitom jsou jejich problémy vůči existenci, vůči kráse, která je všude kolem, naprosto bezvýznamné. Kdo si za pár let vzpomene na to, co špatného se jim dnes stalo? Oceán tu ale bude věčně.“
 

 © Copyright   Jiří Hamerský